V nemocnici aneb Iluzionista

Leželi dva muži na postelích v jednom z temných, starých, ošumtělých, nemocničních pokojů. Do temné místnosti procházely slabé sluneční paprsky jediným oknem. A u toho okna měl postel jeden z nich, který mohl i se svou nemocí na posteli sedět. Ten druhý už takové štěstí neměl. Nejen, že musel celé dny ležet, ale jeho postel stála vedle dveří na úplně opačné straně místnosti.

Muž u okna tomu druhému často vyprávěl co venku vidí. Jednou vyprávěl o mladých párech co za slunečných dnů sedávají na lavičkách, jak okolo pobíhají lidé, kteří sportovali. Jak vypadá slunce, když svítá a jak když zapadá.

Jindy zas o tom, jak to venku vypadá, když prší, jak matky táhnou malé děti domů a jak se těm malým nechce, jak by nejradši zůstali venku a skákali z kaluže do kaluže.

Muž ležící už dveří den co den poslouchal a velmi tomu muži záviděl. Záviděl mu, že vidí jak se stromy hýbou ve větru a jak po nich lozí veverky, jak venku létají ptáci. Záviděl mu, a byl ochotný udělat cokoliv, jen aby se dostal na jeho místo.

Jednou v noci se začal muž u okna dusit, snažil se zmáčknout zvonek a přivolat tím pomoc zdravotní sestry, ale při každém pohybu jeho tělo chytalo další a další křeče. Muž od dveří to všechno sledoval, ale dělal, že spí a čekal jak to dopadne. V duchu si přál, aby to muž nepřežil. Považoval to za správný tah osudu. Po čase usnul.

Když se pozdě ráno probudil postel u okna už byla prázdná. Zeptal se sestry kam se jeho spolubydlící poděl a ona mu řekla co se stalo, bylo to to co muž viděl v noci, ale nic neřekl. A tak muž u okna zemřel.

Muž žil v pokoji nějakou dobu sám a po delší době, kdy se mu to už zdálo vhodné požádal o přeložení na místo u okna. To co spatřil mu vyrazilo dech. Z okna bylo vidět jen zeď. Vysokou, šedivou zeď. Do určité výšky byla zeď i na některých místech přesprejovaná. Přes ni nebylo vidět nic. Jediné co bylo vidět byla zeď a všechen život byl až za ní a muž to neviděl.

Podle zašlosti zdi se dalo soudit, že už tak stojí několik let.