Naděje a odpuštění

Dva vězni jedou domů z věznice. Jedou vlakem. První se ptá druhého: „Tak co budeš teď dělat?“ On mu na to odpoví: „Nevím, někam pojedu a tam bych si chtěl sehnat nějakou dobrou práci, dříve jsem býval truhlářem, možná se teď někde uchytím. A co ty? Máš vůbec rodinu? Já totiž ne. „Ano, já mám rodinu,“ odpoví mu zroušeně. „A vrátíš se k nim?“ vyzvídá druhý. „Před týdnem jsem psal své ženě,“ pouští se muž do vysvětlování, „napsal jsem ji, že pokud se rozhodla mi odpustit má na strom před stanici u naší vesnice pověsit bílou stuhu. Pokud ji tam nepověsí odjedu a budu si štěstí hledat jinde. Když jedou místem, které muž označil vidí ne jednu, ale celý strom ověšený bílými stužkami. A ne jeden, ale celá řada stromů okolo kolejí je ověnčena. Muž vystupuje z vlaku, kde ho na nástupišti čeká žena a děti.

 

Proč si lidé nejsou schopni odpustit? Možná se bojí… ale čeho?