Vzkaz v lahvi

Vzkaz v lahvi

Korin seděl v křesle u okna. Venku hustě sněžilo, nebylo divu, vždyť byl prosinec. Přesněji řečeno dopoledne dvacátého prosinec roku 2012. „Jak může vypadat svět tak klidně, když bude zítra jeho konec?“ přemítal Korin. Odpovědí mu bylo Tarovo zakňučení. Byl to jeho jediný společník v temném životě.

„Jak vlastně vypadá konec světa? Bude tma a zima? Nebo bude horko a sucho?“ Taro začal vrčet. Poslední týden jeho pániček nemyslel na nic jiného než na konec světa. Stejně jako celé lidstvo. Tara to už nudilo. Až bude, tak bude. Do té doby se snad stihne alespoň pořádně nažrat. Jestli už má umřít, tak s plným žaludkem. „Ty, chlupáči, bys pořád jenom jedl! Ale mysli trochu – jestli jsme jediní lidé ve vesmíru a po konci našeho světa se tu zase bude opakovat evoluce, měli bychom jako lidstvo ponechat dalším obyvatelům Země nějaký odkaz na naši památku. Nám Keltové nám zanechali Stonehenge. Co zůstane po nás?“ přemítal Korin. „Nic, kromě zničeného ovzduší a roztátého arktického ledovce,“ přemítal dál, „to není zrovna lákavá představa.“

Korinovi se vybavila vzpomínka o člověku, který seděl sám na ostrově. Bylo to ještě na základce, měli povinnou četbu, ale on tomu moc pozornosti nevěnoval. Taro se na něj tázavě podíval. „Nedívej se na mě takhle! To je přeci šílené, abych já napsal vzkaz budoucnosti. Jsou chytřejší lidi než já, ať to napíšou oni!“ Taro zakňučel na protest, uvelebil se v pelechu a začal usínat. Korin se na něj ještě chvíli díval, jak zavírá oči jeho čtyřnohý přítel, pak ale přešel k pracovnímu stolu a vzal do ruky tužku.

„Dobrý den, jak se máte? Ne! To je divné.“ Zmačkal list papíru a hodil jej do koše. „Můžu to napsat jako deník: Je 20.12.2012 a zítra má přijít konec světa. No jo, ale když to bude někdo číst, přijdu mu to jako bych já byl blázen, nebude věřit tomu, že tu před ním byl konec jiného světa. Já bych tomu taky nevěřil.“ Další papír skončil v koši. A jak se Korin snažil napsat v co nejlepší formulaci a co nejčitelněji koš se stále zaplňoval.

Taro se s hlubokým zívnutím probudil. Jeho páníček si u stolu něco čmáral. Zvědavost ho přemohla, šel a opřel se předními tlapami o desku stolu. Nechápavě hleděl na hustě popsanou stránku. Udiveně se podívat na Korina. Naklonil hlavu na stranu a v tom to Korinovi došlo. „Vždyť oni tomu písmu nemusí rozumět a kdo ví jestli vůbec inkoust ještě půjde vidět! Ne, vymyslím to jinak. Třeba bych mohl svůj zkaz mohl nahrát na videokazetu. To je ono! Díky Taro,“ vstal, podrbal psa za uchem a šel hledat kameru.

Když už konečně našel, co potřeboval pustil se do práce. Vyprávěl nejdříve něco málo o sobě, pak o světě a jaký je teď. Vyprávěl o tom, jak si lidé zničili planetu a nabádal je k tomu, že si musí dávat na přírodu pozor, protože bez ní se těžce žije. Ke konci vysvětlil proč tento vzkaz vůbec nahrává a co svět čeká.Když byl asi po třech hodinách ukončil, cítil v duši klid. Vyjmul malou kazetku z kamery. „Kde ji schovat bezpečně, ale zároveň tak aby ji našli?“ Ta postava ze školní čítanky vložila svůj vzkaz do láhve. „To je dobrý nápad!“ Vylil tekutinu z láhve a opatrně do ni kazetku vložil.

Teprve teď si uvědomil, jak je vyčerpaný. Musel se jít vyspat. Ležel v posteli a u nohou měl Tara. Zavírali se mu oči. V rukou pevně držel svůj zkaz v láhvi. „Teď si konec světa klidně může přít,“ zamumlal ještě a pak tvrdě usnul.