Já a válka

Já a válka

Nikdy jsem nepochopil proč lidstvo vymyslelo něco takového jako je válka. Co je tak fascinujícího na tom jít zabíjet úplně neznámé lidi nebo se nechat úplně neznámými lidmi zabít? Připadá mi to celé velmi nesmyslné. Nikdy jsem osobně válku nezažil a doufám, že nikdy nezažiji. Není o co stát.

Viděl jsem spoustu válečných filmů jako je například Nepřítel před branami (pojednává o bitvě u Stalingradu) nebo Zachraňte vojína Ryana (zobrazuje vylodění Spojenců ve Francii) a vždy jsou válečné události předkládány dosti realisticky a bez příkras. Můj dojem je jasný. Lidské utrpení tady nezná mezí a vše špatné si navzájem sobě provádějí lidé. Zajímavé je, že ti lidé se osobně vlastně vůbec neznají, ale jsou schopni se z duše nenávidět. Přitom se na obou stranách zcela jistě jedná o otce rodin, bratry, syny a za normálních okolností patrně slušné a pracovité lidi. Dá se to pochopit? To asi těžko. Za tím vším je vidět spíše vliv a zájmy těch, kteří si říkají politici a jsou schopni vehnat do takových situací celé národy bez ohledu na to, jaké důsledky to bude mít.

Já jen pevně doufám, že nikdy v životě nebudu muset řešit dilema, zda jít se zbraní v ruce někde proti někomu bojovat či čekat jak to všechno dopadne. Ano, chápu, že například po obsazení tehdejšího Československa nacisty se našli stateční lidé, kteří dobrovolně šli bojovat za svobodu své země. Hluboce si jich vážím. Nicméně i oni byli do takové situace někým vehnáni. Kdyby někdo ohrožoval mé blízké, také bych pravděpodobně neváhal a snažil se je podle svých možností bránit.

Války jsou na různých místech světa stále a vlastně není doby, kdyby se vůbec nikde neválčilo. I v Evropě se od druhé světové války válčilo, stačí si vzpomenout na země bývalé Jugoslávie v devadesátých letech dvacátého století. Pravda je, že v posledních letech se oblast bojů zaměřila hlavně proti různým teroristickým skupinám a totalitním režimům, které je podporují. I naši vojáci bojují v Afghánistánu. A proč to vlastně dělají? Třeba právě proto, aby se nikdy neopakovalo 11. září 2001 v New Yorku. To byl rovněž válečný akt proti naprosto nevinným lidem a stejně nesmyslný a zrůdný jako když si někde v poli vojáci navzájem pářou břicha bodáky.

Sám se snažím v lidech vidět a nalézat vždy to lepší. Až na malé výjimky není nikdo přece jen a jen špatný. Aspoň malý zárodek dobra se obvykle schovává v každém z nás. Dnes je mi srdečně jedno, zda se potkám s Němcem, Francouzem, Indem či Japoncem. Neposuzuji lidi podle jejich národnosti či barvy pleti, ale podle toho jak se chovají, jak jsou chytří a co umí. Obvykle se mi tento pohled na svět vyplácí a jen málokdy se ve svém úsudku zmýlím. Myslím, že podobně by měli postupovat i ostatní lidé. Možná by ubylo zbytečných a často malicherných sporů, nedorozumění a nevraživosti. Moji rodiče mne vždy vychovávali v tom, že kamarád je něco víc než jen známý. Že je to člověk se kterým si nejen velmi rozumím, ale také o něm vím všechno a přesto máme hodně společného a nic nás nemůže rozdělit, a to ani tehdy pokud máme na něco odlišný názor. Sám jsem již zjistil, že je to pravda a funguje to. Pokud bude mezi lidmi hodně kamarádství, tak ubude i těch, kteří chtějí za každou cenu rozpoutávat války. Koneckonců už poměrně dlouho žijeme v míru a já jsem přesvědčen, že budeme i nadále. Nemám strach, že bychom se opět ocitli ve válce nebo nás obsadil cizí stát, jak se už v české historii nejednou stalo.